Skautská historie je často využívaný pojem. Co se ale skrývá za letopočty, jmény a přezdívkami? Příběhy plné větších i menších hrdinských činů, které stojí za to poznat. Bojovat proti režimu, který omezuje svobodu, nikdy nezradit své blízké, podívat se zlu do očí a nenechat ho zvítězit nebo čelit smrti s hlavou vztyčenou. To vše vyžaduje odvahu, hrdinství a nezlomného ducha.
Hrdinství, slovo, které v nás evokuje vlastnosti a osobnosti mýtických či fiktivních hrdinů. Kuráž, spravedlnost, chrabrost, statečnost, odvaha a nebojácnost. Ty a spoustu dalších s nimi sdílí reálné osobnosti naší skautské historie. Mezi ty, které se z příběhů hrdinů skautského hnutí dají vypozorovat, patří také například nezlomnost, loajalita, soudržnost a schopnost udržet si optimismus i v nejtemnějších chvílích.
Za skautský život se seznámíme jen s některými ze skautských hrdinů. Většinou jsou to zakladatelé, či velké osobnosti. Ne, že by jich bylo málo a jejich příběhy se měly opomíjet, ale zajímaví jsou také ti, jejichž příběhy nejsou v oddílech vyprávěny často.
Veselá mysl je to nejsilnější, co máme, a může nás držet nad vodou, když nic jiného nezbývá
Eva Tausiková (1927-1944) byla běžnou dívkou, která by dnes zapadla do jakéhokoliv oddílu. Byla označována za statečnou, kamarádskou a chytrou. Avšak definující se pro ni stala její veselost a optimismus.
Eva byla skautkou židovského původu. Potkal ji tragický osud, který padl na ramena spousty židů v období druhé světové války. „Všichni brečeli, jen Eva ne. Eva byla tak statečná. Říkala: ‚Nebojte se, já se neztratím, já vám budu pořád psát,‘ “ uvedla Miroslava Linhartová, příbuzná a kamarádka Evy z dětství.
V pouhých patnácti letech čelila dívka nepředstavitelným hrůzám se vztyčenou hlavou a prokázala tak svoji hrdinskou statečnost. Dva roky strávila v Terezíně. Poté byla deportována do Osvětimi, kde si ji vybral německý doktor na zrůdné pokusy – zkoušel na ní různá očkování a vystavoval ji smrtelným nemocem. Eva dlouho vzdorovala, ale nakonec, pravděpodobně tyfu, podlehla. Do posledních chvil, o kterých víme, Eva pevně věřila, že se navrátí domů do Hlinska.
Nezlomnost a loajalita ke svým přátelům, bratrům skautům a sestrám skautkám
Jiří Lukšíček (nar. 1933), přezdívkou Rys, je skaut pocházející z Prahy. Za komunistického režimu skautoval v ilegalitě pod střediskem Ostříž. Podílel se na distribuci protirežimních letáků a na sabotáži s cílem narušit cvičení Lidových milicí – vypustil kola autobusu, kterým měli členové milic jet.
Když se StB snažila dopadnout členy Ostříže kvůli zbraním, které schovávali, chytili i Ryse. Bál se, že by důstojníci našli pistoli, kterou měl schovanou v bytě u rodičů za ústředním topením, a tak začal radši s StB spolupracovat. Ani přes svůj souhlas ke spolupráci na své blízké ale nikdy nedonášel a o všem, co se událo při výslechu, jim pověděl.
Protože s komunisty nespolupracoval, poslali ho na šest let do pracovního tábora. V lágru zažil věci, které by běžného člověka zlomily – od krutých životních podmínek až po šikanu od dozorců. Rys vše z toho vydržel. Sám uvádí: „Psychicky nás už nemohlo nic zlomit. Co by nás mohlo zlomit? Člověk to musel překousnout. Prostě musel.“
Odvaha pokusit se o útěk, i přes nezaměnitelný rachot palby kulek
Antonín Pachl (1910-1944) byl skautem z Uherského Hradiště, který byl nadaný v mnoha směrech a působil jako kantor. Působil také v odboji proti nacistické okupaci. Jednou pro něj uprostřed výuky přišlo gestapo. I když věděl, že to mohlo dopadnout mnohem hůře než zatčením, neváhal, a vzal nohy na ramena. Jak sám uvedl v dopisech, kdyby neshodil zimník a tím na sebe neupozornil, útěk by byl úspěšný.
Po zatčení putoval celkem přes dvanáct věznic. Avšak žádné vězení nezvládlo udržet jeho nezlomného ducha. Ve vězení psal tajné dopisy své rodině a básně. Z dopisů nezmizela jeho osobitost. „Odvedli mě do auta za nadávek: ,Ty český pse, ty české prase,‘ a podobných výplodů německé jemnosti a kultury,“ popisoval Antonín v tajném dopise své zatčení.
Vzdorovitý přístup vůči nacistům ho nikdy neopustil. Kvůli příšerným hygienickým podmínkám ve věznicích, ve kterých pobýval, se nakazil tuberkulózou. Své nemoci podlehl ve vazbě ve vězení na Mírově. Stejně jako Eva Tausiková se už konce války nedožil.
Eva, Rys i Antonín byli zpočátku jako my – skautovali ve svých oddílech a řídili se stejnými zákony a slibem jako my. V klíčových okamžicích svých životních příběhů ukázali, co jim daly skautské hodnoty. Když šlo do tuhého, věděli, na čem ve skutečnosti záleží, a nikoho nenechali zlomit jejich přesvědčení.
I přestože se nenacházíme ve stejně závažných a těžkých situacích jako oni, je toho spousta, co si můžeme z jejich příběhů vzít. Správné volby často nejsou ty nejlehčí a za to správné je potřeba se postavit.
Můžeme se jimi inspirovat a předávat jejich příběhy dále v našich oddílech, ať nezůstanou zapomenuty. To nejmenší, co můžeme udělat, je se s jejich příběhy seznámit. Můžeme se na sobě snažit dále pracovat a aspirovat, abychom byli tak stateční, nezlomní a nebojácní jako oni.
Díky jejich příběhům je naše hnutí dnes takové, jaké je, a je důležité si to pamatovat. Jejich hrdinství nám dnes a denně připomíná potenciál skautského hnutí – potenciál konat dobro i přes strhávající proudy zlosti a nenávisti.
/Infobox/: Příběhů skautské historie je opravdu mnoho a rozhodně stojí za to, si je přečíst. Kromě skautských kronik je můžeme najít například v projektech Hrdinové války a Paměť národa, které byly při vytváření tohoto článku použity.
Hrdinové války mapují příběhy padlých skautů za druhé světové války.
Paměť národa zpracovává mnoho životních příběhů, mezi nimi i mnoha skautů a skautek.
Daisy Podlucká
Daisy pochází ze 30. dívčího brněnského oddílu a 6. roverského kmene Caudata. V oddíle se zabývá prací se skautskou ideou, slibem a také skautskou historií, která ji vždy fascinovala.
