Myslíte si, že vymazat „hříšníka“ ze sociálních sítí, pohoršit jeho postavení ve společnosti či ho připravit o místo ve škole nebo v práci je dávnou minulostí? Případně jsou to praktiky pouze nedemokratických zemí? Omyl. To vše se objevuje i u nás. Tento fenomén se označuje Cancel culture.
Autor: Špion
Cancel culture (někdy Callout culture), do češtiny doslovně překládaná jako kultura rušení, je fenomén, o kterém se v poslední době hodně mluví. Byl již součástí hnutí #MeToo, ale do širšího povědomí se dostal okolo roku 2017 ve Spojených státech. V České republice se ovšem zatím Cancel culture usídlila v plné síle. Sociolog Vojtěch Bednář vysvětluje, že je v Česku pro tento fenomén složité prostředí. „Naše vlastní kultura nemá příliš ráda pokrytecké chování, na druhé straně fandí nekorektní nadsázce a humoru. A hlavně tu úplně všechno relativizujeme,“ vysvětluje. „Že by se zde například celebrita označila za sexuálního predátora a byla vytlačena z veřejného života, se myslím jen tak nedočkáme. Vzápětí se s ní totiž po takovém obvinění udělá rozhovor na téma, jak to vlastně bylo,“ doplňuje Bednář.
Fenomén je nejčastěji chápán jako projev společnosti vyžadující odpovědnost za určité chování. Jednoduše lze říci, že pokud celebrita, veřejná osobnost nebo i kdokoli jiný podporuje nebo řekne něco, co společnost považuje za urážlivé, tak ho za to odsoudí, vlastně doslova „zruší“. Může dojít až na bojkot, mazání uměleckých děl nebo třeba online shaming (odsuzování někoho nebo něčeho na internetu).
Je ovšem rozdíl mezi rušením a napadáním. Pokud mi někdo na internetu nadává, neznamená to, že mě ruší. Ohrožena „zrušením“ jsem v případě, že moji kritici požadují, abych v určitém prostoru nebyla přítomna. Aby mě například smazali z určité sociální platformy nebo dokonce vyhodili z práce.
Zásadní zbraně: internet a média
Ačkoliv se o Cancel culture intenzivně mluví, nejde vlastně o nic nového. S vývojem technologií se mění způsoby a rozsah, jakým se společnost nežádoucích myšlenek a názorů „zbavuje“. Stejně tak se mění i témata, která kultuře rušení podléhají. Pravidla internetu jsou neúprosná a nedá se jim uniknout. Je to jeden prostor a jeden čas. Můžeme být „zrušeni“ kvůli něčemu, co jsme řekli ve skupině úplně neznámých lidí, pokud to jeden z nich nahraje a zveřejní online, nebo nás mohou „zrušit“ za nepříliš povedený vtip, který jsme napsali kdysi dávno a vynořil se někde z hlubin internetu.
PRO a PROTI
Tak jako oheň, který nás může uchránit před zimou, ale i ošklivě popálit, má i fenomén kultury rušení své dobré i stinné stránky. A stejně jako již u zmíněného ohně, záleží na tom, jak jej kdo použije. Mezi pozitiva patří například:
Umožňuje méně odvážným lidem vystoupit, seskupit se a hledat spravedlnost tam, kde právní systém „pokulhává“. Například hnutí #MeToo dalo mnohým ženám (a některým mužům) odvahu a možnost odhalit násilníky na fóru, kde mohla být obvinění vyslechnuta a konečně vyšetřována.
Dává hlas obyčejným lidem i mladistvým. Například případ (krajně) levicového politika Tomáše Tožičky. Kandidát do Senátu v jednom ze svých příspěvků na sociálních sítích umístil grafiku s hákovým křížem v Davidově hvězdě, což široká veřejnost odsoudila, a vše skončilo stažením Tožičky z kandidátky.
Odsouzení rovněž ovlivnilo osud prodavačky v knihkupectví. Ten nám ukazuje, jak tenká může v dnešní době být hranice mezi sociálními sítěmi a ztrátou zaměstnání. Poté, co žena na sociálních sítích otevřeně sdílela rasistické komentáře a řada lidí na výroky upozornila, ji knihkupectví na hodinu propustilo.
Kulturní rušení má samozřejmě i negativa, mezi která můžeme zařadit:
Rovná se online šikaně a může podněcovat k násilí a vyhrožování ještě horšímu, než byla původní příčina. Standa Biler v pořadu Všichni tady umřeme shrnuje kauzu právničky Daniely Kovářové. Vystoupila na mezinárodní konferenci Právnické fakulty UK, kde přednášela názory a nepodložená fakta, se kterými některé studentky nesouhlasily. Na základě jejich veřejné stížnosti, podané slušnou a kultivovanou formou, čelily nevybíravým osobním útokům jak v médiích, tak i na sociálních sítích a byly terčem právě Cancel culture.
Vede k netoleranci v demokratických společnostech, protože lidé systematicky vylučují každého, kdo nesouhlasí s jejich názory. Příkladem může být kauza autorky knih o Harrym Potterovi J. K. Rowlingové, která si „zavařila“ tvrzením, že „menstruují pouze ženy“. Výrok byl vnímán jako útok na transgender osoby a Rowlingová čelila tlaku fanoušků i některých kolegů z branže.
O Cancel culture se hovořilo třeba v případě básníka Petra Kukala, který po vzájemné dohodě odešel z pozice mluvčího Filozofické fakulty UK poté, co v deníku Metro přirovnal ženy v rouškách k „perským princeznám“.
Jak se ne-zrušit
Kromě prominentních osobností mohou i běžní jedinci někdy pociťovat obavy, že jejich názory nebo předchozí slova nevědomosti povedou k izolaci od jejich vrstevníků nebo ke ztrátě příležitostí. Neuvážený status na sociálních sítích může dát do pohybu sérii událostí, na jejímž konci jsou disciplinární řízení, hrozící vyhazov ze školy a fatální zásah do života mladého člověka.
Ráda bych si myslela, že většina lidí je stále ochotna naslouchat a chápat (či alespoň tolerovat) pohled ostatních lidí, i když s nimi třeba úplně nesouhlasí. Svět není černo-bílý a stejně tak to je s jednoduchými a často z kontextu vytrženými větami, které se právě v příspěvcích objevují.
Vzhledem k tomu, že trávíme v online prostoru čím dál tím více času, bylo by dobré o těchto věcech společně diskutovat. Můžeš se se svými kamarády, kmenem či spolužáky pobavit o tom, proč by mohl nějaký příspěvek někoho urazit na internetu, jak akceptovat názory ostatních a jak je vlastně na internetu vyjadřovat. Bohužel, neznalost neomlouvá a je lepší o věcech přemýšlet a mluvit, než se „nechat zrušit“.
Algoritmy řídí náš život a na sociálních sítích o to víc. Přemýšleli jste ale někdy o tom, jak a proč fungují? Algoritmy určují, co se nám na sítích ukáže. Jejich hlavním účelem je totiž udržet nás na nich co nejdéle a za tím účelem je všechna naše činnost pečlivě sledována. Získané informace algoritmy vyhodnocují a snaží se nabízet příspěvky, které se nám pravděpodobně budou líbit, a tím pádem udrží naši pozornost.
Algoritmy můžou být velmi nebezpečné. Tím, že nám zobrazují co nejrelevantnější příspěvky, nás zároveň drží v sociální bublině, kdy vidíme převážně informace, které potvrzují náš názor. V praxi to znamená, že pokud čteme, komentujeme nebo sdílíme příspěvky, které říkají, že je země plochá, postupem času se přestanou zobrazovat příspěvky s jiným názorem. To může být v některých případech neškodné, ale také to může skončit katastrofálně a úplně nás odtrhnout od reality.
