Autorka: Alžbeta Kyselicová
Samotní romští skauti sice říkají, že romský skauting se od aktivit běžných skautů až tolik neliší. Jejich začátky však nebyly vůbec tak jednoduché jako u jiných oddílů a aktivity, které ostatním dětem přijdou jako běžná součást života, pro ně často nejsou vůbec samozřejmostí. O tom, jak romský skauting vypadá, jsme se bavili s Mery a Marií Balogovými ze 156. střediska Divoké pumy.
Historie romského skautingu na Slovensku se začala psát v roce 2000 na košickém sídlišti Luník IX. Tehdejší předseda místního úřadu Anton Koleno přišel s myšlenkou, že by děti z romské komunity mohly díky skautingu efektivně využívat svůj čas, a o dva roky později vznikla i samostatná Romská skautská oblast, obdoba krajských rad Junáka v Česku.
V současnosti je jednou z nejaktivnějších skautských skupin 156. středisko Divoké pumy z vesnice Varhaňovce na východním Slovensku. Skauting tady zhruba před čtrnácti lety založili manželé Mery a Fero Balogovi. Fero začal se skautingem s bývalým náčelníkem neboli předsedou celého Slovenského skautingu Bandim, se kterým se znali z fotbalového týmu v Kecerovcích. Bandi byl zakladatel týmu a Fero manažer a kapitán.
Skauting podle příruček
I když se se skautingem nikdy předtím nesetkali, myšlenka osobního rozvoje pro děti z místní komunity se jim zalíbila. Mery začala studovat skautské příručky a literaturu, na pomoc přijeli i členové 1. střediska Badena Powella z Bratislavy, kteří pomohli skauting ve vesnici rozběhnout prostřednictvím společných táborů a vzájemných návštěv na východě nebo v Bratislavě.
„Máma vůbec neměla páru, co je skauting. Všechno se učila z knížek, které dostala od bratislavských skautů. Měli jsme párkrát za rok společnou akci, ale teď fungujeme více méně samostatně,“ říká Mária, dcera zakladatelů oddílu.
Když se Mery i její dcery Márie ptám na rozdíly mezi romským skautingem a skautingem slovenské majority, říkají, že program je více přizpůsobený situacím v běžném životě. „Děti učíme například třídit odpad, uklízet si po sobě, dávat první pomoc. Pro starší členy děláme třeba přednášky o tom, jak vystupovat na pracovním pohovoru,“ vysvětluje Mária.
Prakticky zaměřený program pomáhá dětem v budoucnu lépe získat práci nebo nezahodit své nadání. Mária vzpomíná na jednoho skauta, který se vyučil krejčím. I když měl na práci nadání, kvůli nátlaku okolí ve škole nechtěl dál pokračovat.
„Smáli se mu, že je kluk a bude dělat švadlenu. Jako kluk by ještě mohl pracovat jako zedník, to mu ale moc nešlo. Řekla jsem mu, že když ho šití baví, není co řešit a má v tom pokračovat. Měli jsme pak i přednášku na jedné víkendové akci o tom, jak vystupovat na pracovním pohovoru. Nějaký čas po tom hledal práci v oboru, na pohovoru zazářil a dnes si už staví svůj vlastní dům,“ vypráví Mária.
Na podobné příběhy vzpomíná i Mery. Mluví o klukovi, který začal skautovat bez znalosti základních hygienických návyků a dnes už pracuje a staví dům pro svoji rodinu. „Jinak jsou naše tábory téměř stejné jako vaše. Jenom trochu kratší, víc v okolí a hymnu zpíváme v romštině. Jinak se ale naše táborová a vlastně ani celoroční rutina až tak neliší od jiných středisek na Slovensku,“ dodává Mária.
I když jsou děti někdy živé, podle Mery a Márie si i lidé ve vesnici a okolí začínají všímat, že děti ze skautského oddílu mají lepší školní docházku, lépe si nacházejí práci a pomáhají doma. „Rodiče jsou někdy až překvapení, jak si jejich dítě po návratu z letního tábora po sobě uklízí,“ říká Mery.
Nová klubovna by se hodila
Skauti ze střediska Divoké Pumy se zapojují i do života ve Vahaňovicích, kde zorganizovali úklid, a o Vánocích roznášejí Betlémské světlo. „Zatím jsme uklízeli ve vesnici. Obci jsme navrhli i vyčistit louku, na které se potkáváme přes léto. Vedle ní je les, kterému říkáme Pohádkový, ale je v něm hrozně moc odpadu. Zeptali jsme jsme obce, jestli by nám poskytla na úklid i traktor s vlečkou, ale zatím jsme nedostali žádnou odpověď,“ říká Mária.
Místní starostka a poslanci skauty podporují a každoročně jim schvalují rozpočet na základě harmonogramu plánovaných akcí. Za darované peníze se pak kupují věci jako kroje, šátky nebo vybavení na program. Jediným problémem je benzín, jenž obec nechce proplácet. Ten skauti financují z dobrovolného příspěvku na Betlémské světlo.
Další věc, která romským skautům ve Varhaňovicích chybí, je pořádná klubovna. Přes léto se setkávají na louce nebo na dvoře u Balogových. Když je zima nebo prší, chodí do komunitního centra. „Je to tam ale hodně malinké a provizorní. Taky tam trochu zatéká. Nová klubovna by se určitě hodila,“ shodují se skautky.
Zpočátku byl problém taky s uskladněním věcí. Minulý rok se skautům konečně podařilo dostat od vedení obce klíče od obecních prostor, kde teď mají uložené táborové vybavení jako stany, spací pytle nebo věci na programy. Předtím je skladovali u sebe doma.
Důvěra rodičů je důležitá
Na skauting pozitivně reagují i samotní rodiče a sourozenci dětí. Podle Mery se najdou i nepřející, ale převažují pozitivní reakce. Někteří rodiče však chtějí dopředu vědět, kam se jede na akci, co se bude jíst a co se přesně ve skautu dělá. „Párkrát jsme to museli jít rodičům vysvětlit domů. Někteří jsou pak velmi nadšení a rádi přijdou na akci, kde pomůžou, s čím je třeba,“ říká Mery.
„Důvěra rodičů je důležitá. Když například děti po táboře doma řeknou, že byly hladové, rodiče je tam už nepustí. To se stalo po jednom táboře se střediskem z Bratislavy. Děti nebyly na jejich jídlo zvyklé, nejedly ho a pak doma říkaly, že hladověly. Poté jsme se domluvili, že jim radši budeme vařit my,“ dodává Mária.
Důvěru rodičů umocňuje i to, jak se děti na skautské akce těší. Během pandemie skauting fungoval hlavně v online prostoru, což však nebylo u mnohých dětí z romské komunity možné kvůli nedostatku techniky a nedostupnosti internetu.
„Děti se pak sešly na online družinovku u někoho, kdo měl doma počítač a internet. Často se ptaly, kdy už se budeme moct setkávat i živě, nejvíc je totiž na našem programu baví etapové hry a praktické aktivity. Myslím si, že covid u nich chuť do skautingu nezabil, ale spíš posilnil,“ uzavírá Mery.
