Cesty rukou a mečů

Není náhoda, že mnoho názvů bojových umění končí japonským slovem do (judo, kendo…). Do znamená cesta. Bojová umění udávají cestu, jinými slovy principy a pravidla, která nás vedou tím správným směrem. Je mnoho možností, jakou cestu si zvolit, a mnozí si ji již zvolili. Co jim ta cesta přinesla? Kam je dovedla? A jak je těžké se na té cestě udržet? O své zkušenosti se podělily žákyně bojových umění.

První kroky 

Na úplný začátek není potřeba nic. Ani kondičku, ani vybavení (samozřejmě se později investicím nevyhnete). Začít se může v jakémkoliv věku. Hlavní je udělat první krok s chutí a vůlí, kterou je pak potřeba si udržet. Jedním důkazem je Eliška Havelková, která dělá v Hradci Králové čtvrtým rokem kendo a která inspiraci viděla ve starších bratrech. Také jako malá obdivovala turnaje, které byly plné přátelských lidí a zábavy. “Rodiče mě na kendo nepustili. Chtěli, abych chodila na tancování a podobné kroužky pro holky. Jenže jednoho dne jsem si to vydupala,“ vysvětluje. Podobný příběh může vyprávět i Sára Trnková, která trénuje box a brazilské jiu-jitsu od začátku minulého školního roku. “Vždycky mě box lákal už jen tím, že se říká, že není pro holky. Beru to právě jako výzvu, abych ukázala, že i holky na to mají,” popisuje důvody, které ji ke sportům vedly. Někteří měli štěstí, že je k bojovému umění dovedli sami rodiče. “Jako malá jsem byla jako drak, plná energie. Takže mě rodiče dali v šesti letech na karate,” líčí své začátky Lucka Havrdová, která dělá karate už 12 let. Dnes na první pohled působí klidně a díky dlouhé cestě se dneska může chlubit černým páskem 1. danu (laicky první úroveň černého pásku z 10 možných) a účasti na mezinárodních mistrovstvích. Mnozí rodiče se k bojovému umění dostanou společně s dětmi. Nejdříve chtějí být s dítětem, ale postupem času k tomu proniknou a zůstanou.

Do kopce až na vrchol

Každý z nás si dokáže představit náročný výšlap, během kterého se zastavíme a říkáme si, že dál už nepůjdeme. Avšak po přemožení sebe sama jsme nakonec odměněni dechberoucím výhledem a dobrým pocitem, že jsme se překonali. Podobné to je na cestě bojového umění.

„Náročné to je spíše psychicky než fyzicky. Právě kvůli psychické náročnosti studenti kendo následně opouští,” líčí Eliška sévé zkušenosti. Jenže trpělivost přináší své ovoce. Bojová umění právě nejsou jen o boji, síle či rychlosti. Zocelují ducha. „Když děti v první třídě poprvé přijdou na trénink, tak jsou rozjařený, nezůstanou na místě a mají problém se soustředit. Po několika letech se ale razantně změní. Jsou pokornější, dokáží udržet pozornost a poslouchají učitele,” popisuje Lucka, která mimo jiné trénuje děti od první do třetí třídy. 

Role učitelů, ať už v jakémkoliv bojovém umění, je především výchovná. Stejně jako role vůdců ve skautu. V rozhovoru nezávazně na sebe všechny dotazované zmínily, že lidi, se kterými trénují, klub vnímají jako svou druhou rodinu. “Jeden z mých učitelů je vystudovaný architekt, takže mě někdy doučuje matematiku,” zmiňuje například Lucka. Tato druhá rodina navíc pomáhá i v momentech, kdy dochází k nějaké krizi. Například, když tréninky jsou příliš náročné, cvičenci ztrácí chuť pokračovat nebo mají nějaký problém v osobním životě. 

Pozitivní zkušenosti si však studenti nepřináší jen z domácího prostředí klubu. Krásnou atmosféru mají i již zmiňované turnaje. Například kendo turnaj v Belgii je organizovaný pro děti od 14 – 18 let a Eliška ho vykresluje jako jeden z nejlepších zážitků za celou dobu, co sport provozuje. Představte si přes 100 dětí, kteří se společně ráno rozcvičují. Takový pohled se nejspíš na fotbalovém zápase nenaskytne. „Když nad tím přemýšlím, tak mi kendo přináší jen samé pěkné věci,” dodává. A není právě onen zasloužený vrchol úžasní přátelé a lidé, s kterými můžete získávat zážitky?

Dál do kopce 

Bojová umění jsou obecně úzce svázána s různými východními filozofiemi, jako je například Buddhismus, Zen nebo Bušido (doslovně cesta válečníka – samurajský morální kodex). To se odráží v tradicích, na které se dává velký důraz. „Disciplínu, pokoru a respekt k soupeři a zkušenějším,” zní odpověď Sáry na otázku, co jí přineslo dosavadní trénování jak boxu, tak jiu-jitsu. Tréninky ji také přináší uklidnění. Obzvlášť v případě jiu-jitsu, jehož cvičenci svým klidem a vyrovnaností vytváří dojem jogínů. Většina bojových umění navíc má na začátku tréninku nebo zápasu rituál. V umění kendo se nazývá rejho a probíhá v podobě úklon, kterými se projevuje úctu učitelům, spolucvičencům, výzbroji a kamize – estetického předmětu symbolizující ducha dojo (tělocvična, kde se trénuje bojové umění).

Bojová umění se přirozeně nestarají jen o ducha, ale i o tělesnou stránku. „Můj taťka dělával fotbal, ale to mu zničilo vazy v kolenou, takže začal dělat karate,” vypráví Lucka. Jak v karate, tak v ostatních bojových umění se dává zřetel na tělesnou schránku. Je snaha, aby cvičení bylo udržitelné a dalo se cvičit po celý život. Není náhoda, že staří senseiové mají mobilitu, o které by mnozí naši prarodiče mohli snít. Je to díky tomu, že o své tělo a duši pečlivě pečují po celý život. „Znám jednoho pána, která kendo cvičí i ve svých 80 letech,” potvrzuje Eliška.

Úplným vrcholem takového cvičení tak není porazit každého nepřítele, ale spíše perfektní provedení bojových technik či absolutní duchovní vyrovnanost. Jde tedy o určité ideály, ke kterým se každý student bojového umění snaží dojít. Tato cesta je celoživotní a díky její komplexnosti dokáže neustále pomáhat, přinášet výzvy a nezničí člověka jako některé jednostranné náročné sporty.