Autorka: Zuzka Orlová
Cestovní ruch pro spoustu zemí znamená významnou část ekonomiky. Turismus konkrétním lokalitám pomáhá, vytváří pracovní místa a podnikatelské příležitosti. Některá místa se turistům ale zcela podřídila a je tak na sezónních přívalech závislá. Navíc zástupy přechodných návštěvníků vyprazdňují původní účely cílových destinací. Centra měst se vybydlují, v přírodních oblastech se kácí stromy a staví silnice.
Nejsou to jen velká města, která trpí pod náporem turistických zájezdů a skupin cizinců, kteří přijíždějí za dobrodružstvím. Kulturní a historické památky, horské oblasti nebo i řeky – Vltava by mohla vyprávět. Co se týče přírody, nežádoucí turismus regulují různé nástroje ochrany přírodního bohatství. Ochrana národních parků například spočívá v zákazech a omezeních stavění infrastruktury, která by přilákala další turisty. Silnice, hotely, sjezdovky nebo cyklistické trasy. U velkých měst nástroje pro zmírnění neblahého vlivu turismu se teprve hledají.
Do města jen se vstupenkou
Typickým případem “přeturistovaného” města jsou Benátky. Počet návštěvníků byl poslední roky tak neúnosný, že se vedení města uchýlila k ultimátnímu řešení – poplatku za vstup. V současné době si turisté za vstup zaplatí až deset euro v závislosti na tom, zda se jedná o všední nebo víkendový den. Od roku 2022 se dokonce chystá nové opatření, a to rezervace předem. Jedním z cílů je omezit tak zvané “jednodenní turisty”, kteří do města přijíždějí ráno a odjíždějí večer, aniž by městu něco zanechali.
I Prahu trápí velké množství turistů. V žebříčku nejnavštěvovanějších evropských měst se naše hlavní město umisťuje okolo čtvrtého místa. Praha trpí především velkou koncentrací turistů na několika málo místech. Typicky je to Staroměstské náměstí, Karlův most a Pražský hrad.
Umělec Eric Fischer sestavil unikátní mapy velkých měst, které naznačují, kde se pohybují více místní obyvatelé a kde turisté. K tomu využil fotky sdílené na sociálních sítí z různých částí města. Modré body na mapě označují fotografie, které pořídili občané. Místní občany Fischer vyfiltroval podle toho, že na sociální sítě sdíleli fotky ze stejného města během doby delší než jeden měsíc. Červené body naopak značí fotky lidí, kteří se na daném místě pohybovali (opět podle sdílení na sociálních sítích) méně než měsíc. Žluté body pak doplní ty, které nelze jednoznačně zařadit mezi “místňáky” ani turisty. Podle autora to pravděpodobně budou turisté, kteří jen obecně nesdílí mnoho fotek.
Takto sestavil celkem 136 map měst po celém světě, všechny jsou dostupné v albu “Locals and Turists” na Flickru. Praha, tak jako třeba zmíněné přetěžované Benátky, svítí červeno-žlutě. To naznačuje, že v centru se fotí jen turisté. Místní obyvatelé, jak je známo, se přecpaným uličkám raději vyhýbají.
Normální život
Kromě hlavních měst lákají cestovní agentury také místa a památky zapsané na seznamu kulturního dědictví Unesco. V České republice je to typicky Lednicko-Valtický areál nebo Český Krumlov. Smyslem zapsání na seznam Unesco je poskytnutí ochrany, která má pomoci zachovat kulturní a historickou hodnotu místa. Zároveň to přináší světovou prestiž, která je pak velkým poutačem. Zástupy turistů pak paradoxně svým způsobem místo mění, a to někdy do míry, která přestává být únosná. Otázku, zda zapsání památky na seznam Unesco místo doopravdy chrání, otevřel projekt UNES-CO umělkyně Kateřiny Šedé. Tématem je město odcizující se svým vlastním obyvatelům pod tlakem turistů, kteří si destinaci pár dní užijí a odjedou, aniž by v místě zanechali trvalejší hodnotu.
Centrem projektu byl Český Krumlov. Konkrétně pak prázdné domy, předražené kavárny, desítky nesmyslných obchodů se šperky. Název projektu odkazuje právě na seznam Unesco a znamená také přesmyčku “co město unese”. Klíčová otázka pro vznik projektu byla, jak velký nápor turismu dokážou města vůbec unést, aby zůstala sama sebou.
V podstatě šlo o takovou typickou cimrmanovskou hru. Během architektonického benátského bienále (výstava současného umění) v roce 2018 se Český a Slovenský pavilon proměnil v sídlo nové fiktivní společnosti UNES-CO. Společnost vznikla pro řešení situací ve vybydlených lokalitách v důsledku jejich zapsání na seznam světového dědictví Unesco. UNES-CO posílá do takto “postižených” míst pracovníky, kteří tam vracejí normální život. Během čtyř měsíců v pavilonu probíhal přenos z Českého Krumlova, kde předem najatí “herci” v centru města provozovali nejrůznější aktivity, které se měli podobat aktivitám běžných občan města které mohli ve fakticky vybydleném centru působit poněkud nepatřičně. Typicky šlo o hraní fotbalu na ulici, věšení prádla z oken, procházku s kočárkem či piknik na trávě. Ne nadarmo je podnázev projektu “Divadýlko pro turisty”. Kateřina Šedá pro projekt vybrala rodiny i jednotlivce, kteří od května do srpna roku 2018 žili v půjčeném bytě v centru Krumlova a dokonce za to dostali mzdu.
Podobné projekty je potřeba vnímat především jako umělecké performance, které otevírají diskuzi nad nejrůznějšími problémy. Jistě nebylo cílem problém vyřešit ani nabídnout jedno konkrétní řešení.
Co s tím
Před minulým létem Český Krumlov zavedl poplatek pro vjezd turistických autobusů. Za příjezd a odjezd platí každý autobus 1250 korun. Podle řady názorů se toto opatření na počtu návštěvníků opravdu projevilo. Turistů ubylo zejména na zámku, v parku, ale i v historickém centru. To se ale samozřejmě dotklo podnikatelů, kteří někdy z velmi konkrétních důvodů s omezeními nesouhlasí. Poplatky za vjezd na jednu stranu znamenají ztrátu podnikatelského zisku v důsledku menšího počtu turistů, kteří utrácejí, na druhou stranu to znamená příjem pro městskou pokladu. Z toho se pak může financovat další rozvoj města.
Poplatky za vjezd nejsou nic ojedinělého. K podobnému řešení přistoupil i rakouský Salcburk, který dokonce stanovil maximální počet autobusů na rok. I menší městečko Hallstatt v rakouských alpách bojuje s enormním počtem turistů skrz propustky pro autobusy.
Kromě toho se některá města snaží i o alternativní přístupy. Například Amsterdam vytváří mobilní aplikace, které pomáhají přesměrovat turisty na jiná, méně vytížená místa. Z nasbíraných dat mají přehled, která místa jsou v jaké části dne nejvíce navštěvovaná, a aplikace podle toho navrhují turistům návštěvy v alternativní časy nebo propagují méně známé atrakce. Jiná aplikace zase upozorňuje turisty, pokud je památka nebo oblíbený cíl přeplněný a stojí za to vyrazit jinam. Něco podobného by se hodilo i Praze. Jak bylo zmíněno výše, turisté navštěvují jen pár míst a koncentrují se tak na malém prostoru. Stejný cíl jako amsterodamské turistické aplikace má například pořad Honest Guide. Ten představuje nepříliš známá pražská místa. Janek Rubeš s Honzou Mikulkou v pořadu přesvědčují turisty, aby nedali jen na klasické tištěné průvodce, kteří opakují ty samá místa dokola. Místo Pražského Hradu tak navrhují třeba prohlídku Vyšehradu a výpravu na Karlův most v sedm hodin ráno.
Problémové Airbnb
Ještě se krátce zastavme u problému Airbnb (a jiných podobných internetových služeb). Jedná se o webovou službu zprostředkovávající krátkodobé ubytování. V posledních pár letech se viní z neúměrného nárůstu cen za dlouhodobé pronájmy pro místní obyvatele a především za vybydlování centra. Majitelům se totiž vyplatí pronajímat byty krátkodobě za vyšší ceny. Služba vznikla postupně jako druh sdíleného bydlení a ve většině případů nepodléhá podobné regulaci, jako například ubytování v hotelech. Podobně jako spor mezi taxi a společnostmi, jako je Uber spočívá v tom, že pro dvě totožné služby existují různá pravidla. Důvodem je především zdanení. Pronajímatelé Airbnb totiž neplatí daně vůbec nebo méně, než by platili jako registrovaní podnikatelé v hotelových službách. Město tak přichází o zdroje, ze kterých by mohlo platit jednak údržbu města plného turistů, nebo řešit bytové potřeby svých obyvatel. Navíc by zdanění mohlo fungovat jako negativní motivace, která by majitele bytů přiměla spíše k dlouhodobému pronájmu pro místní občany. Různá města po celém světě přistupují k Airbnb a jeho regulaci různě. Jedná se o citlivou a složitou věc, u které se nejlepší řešení pro všechny teprve hledá.
Něco za něco
Centrum Českého Krumlova je typickým příkladem důsledků přílišného turismu. Není však na místě vinit turisty, kteří si užívají svou dovolenou nebo podnikatele, kteří chovají ekonomicky a přirozeně své služby upravují podle poptávky. Možná ale každý jednotlivě může začít o turismu přemýšlet jinak. I o tom byl poslední projekt Kateřiny Šedé – Něco za něco. Pro nový sociální experiment si vybrala lofotské ostrovy v Norsku. Tato lokalita je poměrně turisticky přetížená, přestože to není na první pohled tak zřejmé jako u velkých měst. Jádro projektu spočívalo v nabízení prostoru pro krátkodobé ubytování, ovšem neobvyklým způsobem.
Kateřina Šedá během léta 2019 “pronajímala” turistům obytný karavan. V něm nabízela ubytování s tím, že za něj turisté zaplatí ne penězi, ale prací. Nějakým pozitivním skutkem nebo přínosem pro okolí. S místními dala dohromady seznam činností, které obyvatelé nejvíce potřebovali. Z těchto činností si pak mohli turisté každý den nějaké vybrat a tak se za ubytování “odplatit”. Šlo o různé drobné činnosti pro komunitu jako je sbírání odpadků nebo čištění oceánu, až po osobní práci pro místní obyvatele (stěhování nábytku, pomoc seniorům). „Napadlo mě princip Airbnb použít opačným způsobem – nabídnout ubytování, které se dá zaplatit pouze tím, že dané lokalitě něco viditelného přinesete, zůstane po vás něco jiného než vyhozené odpadky,” popisuje autorka na svém webu.
Cílem nebylo vyřadit ze hry peníze a klasický směnný systém. Autorka chtěla projektem předvést alternativní formu turistického smýšlení, kdy cílem není si místo jen užít, ale místo poznat a pomoci mu. „Turismus se nedá zrušit, ale přetížené lokality se s ním musejí naučit pracovat novým způsobem. Na základě mnoha pozitivních reakcí jsem přesvědčená, že právě v této akci se zjevila jedna z cest turismu budoucnosti – přijeď a nech nám tady kus sebe. V jakékoli formě pomoci,” uzavírá Šedá.
Cestovat jinak
Turistické destinace pracují s různými nástroji k usměrňování cestovního ruchu. Ty se často teprve hledají a zkouší, které fungují a které méně. Typicky je to regulace právě Airbnb, poplatky za vstup nebo jiná podnikatelská omezení. Vedle toho je třeba myslet i na výchovu turistů. „Musejí (turistické destinace) přijít na to, jak naučit turisty, aby se chovali jinak a změnili své priority. Na cestování je nejzajímavější poznávání jiných kultur, a nejlíp je poznáte tak, že vás k sobě někdo pozve domů, jak se několikrát podařilo právě v tomto projektu,” vystihuje Kateřina Šedá při popisu projektu Něco za něco.
Zdá se, naštěstí, že mezi mladými lidmi nabídky cestovních kanceláří na all-inclusive zájezdy příliš nefrčí. Naopak se mnohem více mluví o různých alternativních způsobech cestování – třeba přes Couchsurfing. Hodně lidí Couchsurfing vnímá především jako bydlení zadarmo. Zejména pro studenty je to nejlákavější výhoda. Couchsurfing mimo to ale především zprostředkuje setkání s místními, kteří jsou často ochotní strávit s cestovateli nějaký čas, ukázat okolí, dát tipy na výlety a přiblížit místní kulturu – mnohem lépe než kdejaký papírový průvodce.
Samozřejmě je to vždy o tom, co od cestování chceme. Na druhou stranu je možná čas začít přemýšlet, co naše dovolená (touha po odpočinku nebo dobrodružství) znamená pro místní obyvatele a místo samotné.
Kateřina Šedá
www.katerinaseda.cz
Kateřina Šedá (1977) je česká umělkyně, jejíž práce má blízko k sociální architektuře. Absolvovala Akademii múzických umění v Praze. Je autorkou mnoha sociálně koncipovaných projektů, které realizovala v České republice i v zahraničí.
Vyměnit si bydlení
www.lovehomeswap.com a další
Rodiny nebo cestovatele s vlastním bydlením by mohla zaujmout možnost vyměnit si bydlení. Po zaplacení vstupního poplatku je možné si najít rodinu nebo jiného cestovatele, se kterým si krátkodobě vyměníte své domovy. Nabízí nejen ubytování zdarma, ale také poznání toho, jak žijí místní obyvatelé. Současně plníte dobrý skutek tím, že stejný zážitek zprostředkujete někomu dalšímu.
