Kdopak by se strachu bál?

Je něco čeho se doopravdy bojíte? A dokážete si to přiznat? Strach a odvaha jdou ruku v ruce, jsou nedílnou součástí našich životů. Někdo nesnese pavouky, jiný výšky, problémy může způsobit temný les, nebo temné centrum města. Jak strach přijmout a co s ním dělat jsme se ve Skautském institutu ptali desítek největších českých osobností. 

autoři: Jiří Pasz, Lucie Matyášová a Anna Hájková

„Když mi v šesti letech zemřel táta, bál jsem se další smrti v rodině. Paradoxně mi to ale v jisté fázi života dalo sílu, abych došel ke smíření, že život kontrolovat nejde, tak proč tím ztrácet čas a sílu,“ říká mi Petr a stočil naši debatu úplně jinam, než jsem čekal. Petr Horký je totiž jeden z největších současných českých cestovatelů. 

Když jsem ho zval do pořadu Nebát se, chtěl jsem hlavně vědět, jak moc velký strach člověk má, když se potápí se žraloky, když je venku minus sedmdesát stupňů a severní pól je ještě týdny cesty vzdálený, nebo jestli se třeba bojí kletby při objevování tisíc let starých egyptských hrobek. Chtěl jsem taky vědět, jak Petr prožívá setkávání se světovými osobnostmi, měl tu možnost dělat rozhovor s legendární bioložkou Jane Goodall, posledním člověkem na Měsíci Eugenem Cernanem nebo fenomenálním horolezcem Reinholdem Messnerem. Je třeba nervózní, zajímalo mě.   

I na tyhle věci došlo. Petr se ale hned na začátku rozhodl v rozhovoru otevřít i jedno z nejosobnějších životních témat a promluvit o tom, co mu vzala a co dala rodinná tragédie. Když táta odešel, jeho život už nebyl nikdy stejný a asi mu nikdy úplně nepřestane chybět. Přesto mu tahle ztráta nabídla i příležitost, pomohla mu vyrovnat se se strachem o ztrátu blízkých. Byl už jako malé dítě donucený setkat se se smrtelností, včetně té svojí. Musel to přijmout a dnes říká, že mu to nakonec život usnadnilo. 

„Nesnažte se mít život plně pod kontrolou, ztrácíte energii a čas,“ líčí Petr. Cítí se klidnější. Stejnou věc mu ostatně pak potvrdil i Messner, který se mimo jiné celý život vyrovnává se ztrátou bratra na hoře Nanga Parbat: „Zrození a Smrt. To jsou dva klíčové body života a člověk oba dva musí přijmout. Jestliže připustím, že zemřu, pak jsem schopen posoudit důležitost svého času dnes, zítra, za měsíc, za rok. A když budu hrát hru na to, že jsem nesmrtelný, jsem schopný dělat spoustu pitomostí, špatných rozhodnutí, chyb.“ Že vás přemýšlení o vaší vlastní smrtelnosti děsí? Naopak, je to něco, co vám nakonec může přinést zásadní úlevu a větší kvalitu života. 

Strach je základní lidská emoce, kterou nás vybavila evoluce, abychom přežili. Je to běžná a přirozená reakce na nebezpečí. Může mít různé podoby od obav, přes hrůzu až po panické zděšení. Strach člověka při ohrožení donutí utíkat, iracionální fobický strach nás může naopak úplně paralyzovat, i když je nebezpečí minimální. Strach pomáhá zůstat naživu nejen člověku, ale mnoha další tvorům na planetě. Zkuste si schválně představit opačný extrém, jeho naprostou absenci, jak dlouho by takový tvor asi přežil? 

Na rozdíl od zvířat ale v lidském životě není strach prospěšný vždy a ne vždy ho zvládáme. Všichni se s ním nicméně musíme nějak vyrovnávat. Bohužel se někdy šikovně maskuje, je těžko rozpoznatelný a objevuje se v různých skrytých podobách. Důsledky nezvládnutého strachu mohou být pak tragické pro jedince i pro celou společnost. 

Člověk může ze strachu utíkat k závislosti, společnost může ze strachu volit populisty. Pod vlivem strachu jsme snadno manipulovatelní, špatní vůdci a křiklouni, kteří slibovali spasení, nakonec skutečné problémy řešit nepomohou, a místo toho všechny vedou na okraj propasti. Historie nám v tomhle smyslu ostatně poskytla dost příkladu k poučení. 

Strach a jeho zvládání je taky jedno z hlavních skautských témat, a proto jsme si jako moderátoři společně s Mariannou Stránskou rok zvali do studia ve Skautském institutu na Staromáku hosty se zajímavým příběhem. Bavili se s nimi o tom, jaké jim dal život lekce, jak bojovat se strachem a kde hledat odvahu. Nakonec vzniklo 43 unikátních svědectví. 

„Nebojím se Boha, beru ho jako milujícího,“ popisuje farářka a skautka Sandra Silná a pokračuje: „Lidé mají své představy, kdo je, a jak vypadá farář. Většinou ani netuší, že jsou i farářky.“ Sandra působí v Církvi československé husitské v Brně a oproti typickým představám o duchovních má partnera, dvě děti, devět tetování, umí vařit pivo a propaguje včely a permakulturu. Jak si představuje ideální křesťanskou církev? 

„Ideální církev pro mě je taková, kde se každý, kdo přijde, cítí dobře, cítí se milován. Společenství, které je opravdu bezbariérové ve všech směrech,“ říká Sandra a dodává, že církev nemá být postavená na strachu a nemá lidi rozdělovat: „Ve výsledku to vede k tomu, že lidi takovou vizi křesťanství, Boha a víry, odmítají. Málokdo přece chceme žít ve strachu, pod vidinou trestu. Myslím, že o tomhle opravdu Ježíš nemluvil.“ Rozhovor se Sandrou byl mimořádně inspirující i proto, že na naše strachy mají velmi zásadní vliv právě naše stereotypy. 

Už jste se někdy přistihli, že nějaké předsudky máte? Nezoufejte, stejně jako strach, je to naprosto normální věc. Generalizace jsou reakce našeho mozku na obrovskou komplexnost univerza, ve kterém žijeme – odborně jsou to kognitivní schémata, která pomáhají organizovat informace. Abychom nepřetížili mozek, potřebujeme zjednodušovat a zobecňovat. Každý mrak nebo sněhová vločka je úplně jiná, kdybyste to ale měli brát v úvahu, zblázníte se. I každý člověk je úplně jiný, což také nejsme schopni pojmout, proto zobecňujeme i informace o nás samotných.

Velký společenský problém nastává, když připisujeme negativní stereotypy lidem, kteří jim doopravdy neodpovídají. Je nesmysl si myslet, že ženy nemají schopnosti být duchovními, stejně jako je nesmysl, že Židé chtějí ovládnout svět, Romové nechtějí pracovat, všichni muslimové jsou teroristé nebo že bílí lidé jsou chytřejší než Afričané. 

Asi nejeden turista si při návštěvě Prahy vytvoří stereotypy o Češích – pokud má tu smůlu a okrade jej taxikář, číšníci se na něj mračí, nemá štěstí na lidi, kteří by mu odpověděli anglicky… A pak všichni Češi spadnou do kategorie nepříjemných zlodějů, kteří se nechtějí domluvit s cizinci. Na tomhle příkladě je možná jednodušší si představit, jak nepříjemné je být rozškatulkovaný/á podle toho, jak se chovají jednotliví lidé, nebo malé (ale možná hodně viditelné) skupiny lidí. 

Předsudky hýbou celým světem, o tom dnes není pochyb. O stereotypech ostatně byla v Nebát se řeč nápadně často – o rasismu v Česku i USA přišla diskutovat Tonya Graves, o předsudcích vůči LGBT lidem vědec Michal Pitoňák, o uprchlících expert Martin Rozumek, o ženské odvaze válečná reportérka Petra Procházková, o inkluzi Klára Laurenčíková, o duševním zdraví Marie Salomonová a třeba o životě na vozíku cestovatel Jirka Čeloud (rozhovor s ním vyšel v dubnovém čísle Roverského kmene, pozn. red.). Zásadní zpráva je ale jen jedna – nenechme předsudky vítězit, je třeba nebát se s nimi bojovat, pokud jsou nepravdivé. Stereotypy mohou vést ke stigmatizaci, ta pak k diskriminaci a nejhůře i k násilí. 

Koronavirus jako symbol strachu

Strach se týká nás všech, nevybírá si, jde napříč celou společností – nebojí se víc staří a chudí než mladí a bohatí. Ve všech vrstvách najdeme lidi, kteří prožívají obavy pravidelně. O sebe samotné se často bojí 13 procent lidí a o svoje blízké dokonce 37 procent. První sérii pořadu jsme se rozhodli zakončit spoluprací se společností Behavio, kde šéfuje výzkumu sociolog a skaut Vojta Prokeš. Kromě příběhů jsme chtěli mít konkrétní čísla, jak jsme na tom jako národ ve vztahu ke strachu právě teď. 

Strach je spojený především s prožíváním stresu. Lidé, kteří se o sebe bojí, ho zažívají výrazně častěji (58 procent velmi často) a také zásadně zintenzivňuje pocit únavy a nervozity. A kvůli tomu všemu se třetina lidí, kdo prožívají strach často, vyloženě děsí budoucnosti. Strach souvisí se dvěma pocity: zaprvé nejistotou a zadruhé nespokojeností. Nespokojenost a nejistota ohledně zdraví a živobytí jsou dány výrazným nenaplněním klíčových potřeb. 

Chceme-li zmírnit strach ve společnosti, je klíčové zajistit lidem finanční zajištění, bezpečí a pocit, že na všechno nejsou sami. Strach je tedy živ z nenaplnění několika klíčových potřeb. Pokud se nám podaří tyto potřeby zajistit, strach zmírníme. A naopak – pokud se prohloubí propast mezi tím, co potřebujeme, a tím, co v životě nacházíme, strach nabyde na síle. 

Pokud se ve společnosti zvyšuje nedostatek  v oblastech jako bezpečí, nebo finanční zajištění, stoupá i míra strachu. To se nejsnáz stane pomocí symbolů. Takovým symbolem mohou být pro někoho uprchlíci, pro jiné klimatická krize nebo právě koronavirus. Epidemie symbolizuje nedostatek bezpečí, pocit, že jsem na všechno sám i finanční ohrožení. Je to symbol jednoduchý a srozumitelný, takže v našem podvědomí funguje jako spouštěč strachu. Prožívání radosti není opakem prožívání strachu. Zmírňovat strach tedy neznamená zároveň zvyšovat radost. Je to jiná emoce a podmiňují ji jiné potřeby. Pro radostnější dny je důležitější vědět, že se náš život ubírá dobrým směrem, že ho máme pod kontrolou a ve svých rukou.

Lidská historie je historií překonávání strachu. Někdo musel jako první zvednout ze země oheň, někdo musel překonat úzkost z toho, že lodě padají za okraj zeměplochy, někdo musel sednout dovnitř létající bomby a doletět na Měsíc a zpět. Strach je dobrý sluha, ale špatný pán. Překonávat ho musí každý z nás. Proto, ve vší pokoře, malá rada na závěr, jako parafráze slavného citátu slavného amerického prezidenta J. F. Kennedyho: Neptejte se, co může udělat strach vám, ptejte se, co můžete vy udělat se svým strachem.