Umění se hádat (smysluplně)

Debatování se nezasvěcenému jedinci může zdát jako hádání. Tato volnočasová aktivita však nabádá ke smysluplné diskusi, která je naplněna, když jsou všechny její parametry dodržovány. Naučit se však věcné a strukturované debatě je úkol, který vyžaduje nelehké nároky.

Jak mě zaujala debata

Probíhala běžná nezáživná hodina základních společenských věd na gymnáziu v Hradci Králové, když se nečekaně ozvalo zaklepání na dveře slibující zpestření hodiny. Do třídy našeho druhého ročníku na výzvu vstoupil kluk, který svým drdolem, kšandami a ponožkami s obrázky avokáda zaujal moji pozornost.

 „Chcete vyhrávat hádky? Rozšířit své pole znalostí a umět vyhledávat informace? Nebo se i podívat do různých koutů republiky? Tak přijďte na naši debatní schůzku,“ zněla slova lákající nás k vyzkoušení debaty. Otočil jsem se na svého kamaráda Davida, který už kýval hlavou, že to zkusíme.

Na úvodní schůzce nám bylo představeno, co debatování skutečně je. Vysvětlovali, že nejde o žádné chaotické hádání. Debata je totiž strukturovaná diskuse dvou týmů, kde platí jasná pravidla. Ta si však musí debatér pohlídat sám. Rozhodčí sice jsou přítomni u debaty, ale pokud debatér sám neupozorní na porušení pravidel, kterého se protivník dopustil, je to stejné, jako kdyby se žádné porušení nestalo.

S kamarádem jsme byli naprosto zaujati. Možnost kultivování mluveného projevu, získávání širšího i hlubšího přehledu a chuť soutěžit nás vtáhly na další tři roky. Přihlásili jsme se jako dobrovolníci na turnaj, který se shodou okolností odehrával na našem gymnáziu. 

První šoky

Krátce po úvodní schůzce jsme dostali šanci se podívat na debatní turnaj, který se odehrával na naší škole.

Hned prvním šokem byl dress code. Chvíli jsem měl za to, že jsem se objevil na plese. Debatéři přicházeli v oblecích v lesklých botách a dlouhých kravatách. Debatérky si oblékly sukně, košile a jiné slušné a slušivé oblečení.

Šli jsme se podívat na první debatu. Nejdříve jsem byl v šoku, s jakou kadencí a rázností řečnili. Skoro jsem se bál. Celá debata byla ostrá a pro mě zmatečná, protože jsem se v ní ještě nedokázal orientovat. Poté mě překvapilo, že se zde netleská klasicky oběma rukama, ale „tlesknutím“ jednou dlaní o lavici.

Pocit šoku mě neopustil ani po debatě. Nikdo by nečekal, že se spolu po takové debatě soupeřící týmy dokážou bavit. Na chodbě si však s humorem vyprávěly, kdo co pokazil nebo z čeho byl vytočený.

Po přibližně 20 minutách jsme se vrátili do třídy. Tam jsme si od rozhodčího vyslechli zpětnou vazbu na debatu a následně výsledek. Mimochodem, v debatě můžete vyhrát přesvědčivě a nepřesvědčivě a stejně tak prohrát. V rámci debaty se rozdělují tři tzv. balloty. Získáte-li všechny, vyhráváte přesvědčivě, ale když je poměr 2:1 pro vás, tak vyhráváte nepřesvědčivě.

Měl jsem také příležitost se podívat na debatu v angličtině. Byl jsem na ni velmi zvědavý, protože mě angličtina vždycky lákala, koneckonců ji nyní studuju na vysoké škole. Následný zážitek jsem zdaleka nečekal. Angličtinu jsem znal z hodin akorát trhanou, kdy mluvčí často hledal slova, ale zde debatéři mluvili angličtinou, jako by to byl jejich mateřský jazyk.

Ďáblův advokát?

Debata vždy probíhá na dané téma (např. „vývoj jaderných zbraní přinesl více škody než užitku”) a debatér si za turnaj zkusí roli jak afirmace, tak negace. Může tedy nastat situace, kdy debatér musí zastávat stranu, která mu je nepříjemná. Třeba, když si myslí, že vývoj zbraní skutečně světu spíše ublížil, ale zastává stranu, která říká pravý opak. Na zmíněném turnaji jsem byl s celou skupinou přátel. Moje kamarádka Lenka celý turnaj nesla stěží. Šla jí silně proti srsti právě představa, že by se do takové pozice dostala. Byl to jeden z důvodů, proč v debatování nepokračovala.

Debatérská škola

Po zmíněném turnaji nám bylo všem, kteří se rozhodli pokračovat, jasné, že máme na čem pracovat. Náš kouč (či náčelník) proto s kouči z nymburského debatního klubu dohodl soustředění na jejich škole. Po celý víkend bylo jejich gymnázium dostupné k učení a zlepšování našich debatérských kvalit. Představili nám, jaké role se v debatě vyskytují, jak správně tvořit argument a tzv. case, aneb výslednou argumentační řeč, a mnoho dalšího. Jakmile jsme se seznámili s teorií, přišla na řadu praxe. Vyzkoušeli jsme si debatu na nepřipravenou tezi. Téma nám tedy zadali na místě a dostali jsme hodinu času na přípravu. Potom přišla debata samotná, kde má řečník 5, nebo 6 minut na svoji řeč. Zpravidla první pokusy dopadly třiceti vteřinovou řečí. Byli jsme nervózní, nevěděli jsme co říkat a, když už jsme něco řekli, tak jsme si nebyli jistí jestli dobře. Pouze mně se povedlo naplnit celých šest minut. Jenže jen díky tomu, že jsem dobrou polovinu promlčel při hledání slov. Přesto byli všichni překvapeni, jak dlouho jsem dokázal „mluvit“, a díky tomu jsem byl přiřazen k již zkušenému týmu s názvem „Výhodná adopce“, jelikož jim chyběl debatér.

Přesvědčivý začátek turnaje

Cestou do České Třebové, kde nás čekal první turnaj, jsme ještě dodělávali náš teoretický plán na reformu školství. Bylo to jedno z témat, které nás ten víkend čekalo. Přijeli jsme v pátek a hned první večer jsme debatovali. Měl jsem štěstí, že kluci z našeho týmu už měli za sebou jeden rok debatování, takže jsem věděl, že hlavní břímě není na mně. Postupem času se však ukázalo, že být v týmu mazáků nebyla jednoznačná výhra. Stále jsem měl pocit, že se spíše vezu a u řečnického pultíku vykládám to, o co mě žádali spoludebatéři. Mezitím se ostatní týmy složené pouze z nováčků postupně společným úsilím zlepšovaly. Obě varianty měly své pro a proti.

Toho večera bylo naším úkolem shodit plán reformy školství druhého týmu. Sotva někdy zapomenu překvapení, když nám rozhodčí řekla, že náš tým, Výhodná adopce, vyhrál. Dokonce přesvědčivě (3:0). 

Postupně jsme se scházeli se zbytkem našeho klubu a čím víc nás bylo, tím větší euforii jsme prožívali. Každý, včetně úplných nováčků, získal aspoň jeden ballot (bod), který se pak promítal do výsledného hodnocení. Tento výsledek hned první večer turnaje nikdo nečekal. Bohužel se Výhodná adopce nedržela prvního úspěchu a v průběhu turnaje jsme prošli všechny varianty výher a proher. Přesto výsledek byl, minimálně pro mě, ohromující. Stejně tak adrenalin a všechny emoce, které jsem ten víkend měl šanci prožít.

Postupem času…

Čas plynul a já jsem pokračoval v debatování. Na schůzkách jsme rozebírali teze a hledali k nim informace, zkoušeli si nepřipravená témata nebo dělali různá řečnická cvičení. Ve volném čase jsme se scházeli v kavárnách, kde jsme společně vymýšleli argumenty a hledali potřebné důkazy. Během všech aktivit jsem si osvojoval mnohé dovednosti, které se silně projevovaly i v nedebatérském světě. 

Psaní argumentačních esejí či jiných textů do školy se pro mě s nadsázkou stalo maličkostí. Vyhledávání, čtení a zpracovávání informací mi šlo rychleji nebo mi aspoň dávalo méně námahy. Postupně jsem zjišťoval, že ačkoliv se nějaká věc zdá jednoznačně dobrá, tak má i svou stinnou stránku. Například sdílená ekonomika. V konceptu krásná idea, že půjčováním nebo pronajímáním třeba bytů, když je zrovna nepoužíváme, se využijí na 100 % a tudíž ušetříme matičku zemi od přílišné spotřeby. Avšak tato sdílená ekonomika zapříčinila nerovné podnikatelské podmínky, a třeba v otázce bytů napomáhala k bytovým krizím ve velkých, turistických městech.

Nikdy bych se s největší pravděpodobností o této problematice (a mnoha dalších) nedozvěděl, kdybychom ji nerozebírali v rámci debatování. 

Nadhled na různé problémy jsem si přenesl i do skautského života. Ať se to týkalo otázek v rámci střediska nebo méně vážnějších problému v oddíle nebo družině.

Také jsem si uvědomil, že každé téma nebo každá problematika se dá řešit a rozebírat do nekonečných detailů. Tedy je více než nerozumné utvářet si názor na základně drobku informací.

Neposledně mi debatování pomohlo v ústním projevu, neboť jsem si začal více věřit. Již jsem zmínil, že na začátku jsem polovinu času promlčel. Taky jsem se zadrhával v řeči, brumlal a často se ztrácel v myšlenkách. Sice se mě tyto nedostatky stále drží, ale ve výrazně menším množství a dokážu přednést i úctyhodnou řeč.

…až do finále

Do dalšího školního roku jsem vstoupil s nově vzniklým týmem – Kolumbáriem. Stále se však jednalo o  debatní kamarády, které jsem znal od začátku. Byli jsme ambiciózní trojice, která dokázala zapracovat jak před debatou na přípravě casu, tak při samotné debatě. Díky tomu jsme se kvalifikovali do finálového turnaje – vyvrcholení celé sezóny. To nebylo naším původním cílem, ale zjistili jsme, že máme dostatek bodů na postup. Úspěch jsme slavili společně s dalšími dvěma týmy našeho klubu, které se také kvalifikovaly. Tím jsme jako debatní klub dosáhli největší reprezentace v rámci finálového turnaje. 

Ve finálovém turnaji jsme nepředvedli konzistentní debatu a zvládli jsme uhrát pouze jeden ballot. Z jedné debaty jsem byl velmi rozhořčený a to právě proti zmíněnému elitnímu týmu. Po celou dobu jsem se nemohl zbavit dojmu, že rozhodčí mají tendenci jim nadržovat. Přese všechno to beru jako jedinečný zážitek, za který jsem vděčný. Zároveň jsme měli emotivní chvilku, protože Viky, spoludebatérka na příští školní rok, odlétala na rok do Dánska, což znamenalo naši poslední debatu v tomto úchvatném složení.