Nenásilná komunikace

Komunikace je velmi důležitou součástí našich životů. Je velmi jednoduché se s někým nepohodnout, i když máme dobré úmysly. Natož potom když se nám něco nepovedlo, nevyšlo podle plánu nebo prostě jen nemáme zrovna svůj den. Existuje metoda postavená na vědomém počínání a uvědomování si svých emocí, díky které se komunikuje mnohem snáze.

Počátky nenásilné komunikace

Co nás odvádí od naší přirozené schopnosti vcítit se a vede k násilnému či vykořisťujícímu jednání? A co umožňuje některým lidem zachovat si schopnost vcítění i za nejtěžších okolností?  To jsou otázky, které provázely amerického psychologa Marshalla Rosenberga při cestě hledání metody Nenásilné komunikace (non-violent comunication), již vytvořil v 60. letech 20. století. Jejím cílem je rozšířit mezi lidi schopnost hledat mírová řešení kritických situací nebo i běžných nedorozumění. Metoda nenásilné komunikace nám může pomoci v běžné každodenní komunikaci. Díky ní jsme schopni dospět k velkému porozumění nejen k sobě, ale i k druhým. Helena Kurzweilová, lektorka nenásilné komunikace, říká: „Nenásilná komunikace je pro mě vědomý postoj k tomu, co se v komunikaci nebo situaci děje. To znamená, že nereagujeme automaticky.“ Dle Kevina Ochsnera z Kolumbijské University člověk jedná až z 98 % automaticky, nevědomě, tedy podle již nastavených programů. Většina těchto programů a návyků se vytváří už v dětství. „Představme si, že si jako děti vytvoříme nějaké komunikační vzorce v určitých situacích. Jako dospělí se nacházíme v jiných situacích, než ve kterých jsme si tyto komunikační vzorce vytvořili a ony nám potom většinou nefungují.“ Například pokud nám trucování přineslo jako malému dítěti zisk (v podobě čokolády od matky), tak dnes nám trucování (naučený vzorec chování) nejspíš přinese problémy. Helena Kurzweilová pokračuje, „když reagujeme automaticky, nevytváříme kontakt s druhou bytostí: mohu mluvit, ale neznamená to, že mě druhý slyší, nebo naopak druhý mluví, ale já nevnímám, co říká.“ 

Nenásilná komunikace je tedy určitý postoj, při kterém mi záleží na vztahu, okamžiku či člověku. Chci porozumět tomu, co druhý říká a co je opravdovým smyslem jeho sdělení. Záleží mi na tom, abychom se ve vztahu společně dorozuměli. Marshall Rosenberg ve své knize nenásilnou komunikaci popisuje takto: „Pomáhá přeformulovat způsob, jakým se vyjadřujeme a nasloucháme druhým. Namísto navyklých automatických reakcí jsou slova vědomými odpověďmi, založenými čistě na uvědomování si, co vnímáme, cítíme a chceme. Upřímné a jasné vyjadřování, kdy druhé vnímáme empaticky a zároveň s respektem.” 

4 základní pilíře

M. Rosenberg rozpracoval metodu Nenásilné komunikace do čtyř základních pilířů, které ale nepředstavují přesně daný vzorec. Lze je přizpůsobit různým situacím, osobním i kulturním zvyklostem. Říká ale, že „všechny čtyři složky mohou proběhnout, aniž bychom pronesli jediné slůvko. Podstata metody spočívá v uvědomění si těchto jednotlivých komponent, ne ve vlastní výměně slov.“

Prvním krokem je pozorování a popis situace bez hodnocení a posuzování. Co se stalo? Co kdo udělal? Dále se věnujeme pocitu, který to v nás vyvolává. Jaký z toho máme pocit? Co se s námi děje, když si situaci přehráváme? Když si odpovíme na otázku: Proč máme tento pocit v té konkrétní situaci?, zjišťujeme potřebu, která je nenaplněna. A když své potřeby vyjádříme, zvýšíme šanci na jejich naplnění. Posledním krokem metody Nenásilné komunikace je prosba na druhou stranu, aby onu potřebu naplnila.

Tak například: budu mít s někým domluvenou schůzku ve 14:30. Dotyčný dorazí na schůzku až o čtvrt hodiny později. Budu pozorovat situaci a zjišťovat, jaký z toho mám pocit. Jsem naštvaná, nemám úplně tolik času a čekám na něj. Ale to není úplně přesné. Co přesně za tím je? Dotyčný může mít nějaký pádný důvod, proč přišel pozdě. Jsem opravdu naštvaná právě proto, že jsem čekala? Co přesně mě štve? A je to naštvání? Neměla jsem spíše strach, mohlo se mu něco stát? Ano, byl to strach. Co bych tedy potřebovala, abych se příště nebála? Mohl by mi dát vědět, že přijde později? Posledním krokem je žádost dotyčného. Prosím Tě, mohl bys mi příště dát vědět, že dorazíš později, abych se nemusela bát, jestli se ti něco nestalo?

Uvědomit si emoce 

„Jedna z věcí, které se v naší kultuře dějí, je, že ignorujeme vlastní emoce, naše prožívání, což je něco, jako naše vnitřní navigace. Informace, které jsou obsaženy v emocích, jsou velmi důležité a my je míjíme. Většina lidí nedokáže ani říct, jak se cítí. Říkáme třeba jen dobře či špatně, a to je všechno,“ vysvětluje Helena Kurzweilová. Přesto emocí existuje celá škála. V první řadě je dobré najít pro emoce slovní výrazy v co nejširší paletě a mít je na paměti. Pro příjemné pocity nejčastěji používáme slova jako “skvěle, aktivně, prima, fajn, vesele”, ale můžeme použít i další: “cítím se vděčně, zúčastněně, živě, ohromeně, nebo také vyrovnaně”. Naopak jak se můžeme cítit, když jsou naše potřeby nenaplněny, neuspokojeny: “apaticky, bezradně, rozmrzele, dotčeně, sklíčeně, lhostejně, nabručeně, pokořeni, vyplašeně” a mnoho dalších. „Existují seznamy pocitů a potřeb, ale důležité je, aby člověk ta slova vůbec znal, a aby je dostal a měl v povědomí. Je to docela dobrá pomůcka. Pak je třeba vědomě si přiznat, v téhle situaci jsem se necítila dobře, jak se vlastně cítím teď, když o tom přemýšlím? Co to je ale za pocit? Co mi tento konkrétní pocit říká? O čem mě informuje? Co je za tímto pocitem důležitého? Jaké potřeby? Jaká vnitřní motivace?“ vysvětluje Kurzweilová.

Bez hodnocení a posuzování

Co způsobuje, že ztrácíme svou přirozenou schopnost vcítit se? Marshall Rosenberg používá výraz “odcizující komunikace”. Jde o pojem, který pod sebou skrývá moralizování, srovnávání a odmítání odpovědnosti, které zhoršují naši přirozenou schopnost vcítit se. Moralizování naznačuje špatný úmysl lidí, kteří nejednají v souladu s našimi hodnotami. Potom říkáme například: Problém je, že je moc líná. Je sobecký. Je to nevhodné. Ať už se jedná o kritiku, srovnávání nebo obviňování, vše je formou soudů. M. Rosenberg ve své knize píše, že „analyzování druhých je ve skutečnosti nešťastné vyjádření našich vlastních potřeb a hodnot.” Také odmítání odpovědnosti není nejlepším nástrojem, protože „zastírá, že každý je odpovědný za své myšlenky, pocity a činy.“ Například jasným odmítáním odpovědnosti by byla následující tvrzení: Uklidil jsem si v pokoji, protože jsem musel, nebo přemohlo mě nutkání sníst tyčinku (tedy “ono mě přemohlo, já za nic nemůžu”).

Kromě hodnocení a posuzování je také důležitá rovnocennost. Dle Heleny Kurzweilové  „není nenásilná komunikace jen o volbě slov, ale především o záměru a o tom, co je v té konkrétní komunikaci důležité. Když říkám: ‚Ty máš vztek,‘ tak je to ze shora dolů, rozhoduji o tom druhém, jako bych já mohla vědět líp než on jak se cítí. To je hodně citlivé, protože naše prožívání je intimní záležitost a nikdo tam nemá přístup. Když mi ale někdo začne tvrdit, jak se cítím, mozek okamžitě zareaguje. Opakem je, když je vidět zájem a je slyšet, že mám dojem a chci se ujistit, že něco není v pořádku. Není to, ‚já vím‘, ale naopak ‚já nevím, ujišťuji se a zajímám se, zajímáš mě‘. Mohu použít například: ‚Vnímám, nějaké napětí, je možné, že jsi naštvaný?‘ To to mění.“

Proč je dobré nenásilnou komunikaci pilovat

Podle Heleny Kurzweilové naše společnost vyrůstá z mocenské kultury. Její pilíře stojí na tom, že učí lidi fungovat na základě vnější motivace, odměny a trestu. Tím se odpojujeme od toho, co je pro nás přirozené – a to od řeči celé přírody – prožitků a emocí. „Přes emoce se můžeme dorozumět s malými dětmi a zvířaty. Kdo z vás má psa, nebo jiné zvíře, určitě zná, jak dobře reagují na naše nálady a rozpoložení. Nerozumějí slovům, ale cítí to, reagují na emoci, na prožitek.“  

Helena Kurzweilová pokračuje: „Jádro nenásilné komunikace je tohle všechno vnímat. Pochopit hybnou sílu a naučit se s ní pracovat vědomě. Umět číst většinu emocí a potřeb, vyznat se v sobě, a vyznat se v tom, co mě doopravdy motivuje k tomu, že teď mluvím, nebo že chci něco říct.“ 

Nenásilná komunikace může být uplatněná kdekoliv, na všech komunikačních úrovních a rozmanitých situacích, od rozhovorů s partnerem, přes situace ve škole nebo rodině, až po diplomatické nebo obchodní jednání. Nebo třeba v roverském kmeni nebo na oddílové radě.

Závěrem se hodí doporučení Marshalla Rosenberga: „Nahrazujme původní obranné, vyhýbavé nebo útočné vzorce chování, kterými obvykle reagujeme na soudy a kritiku, začínejme vnímat sebe, druhé i své záměry a vztahy v novém světle.“

Reflexe dne

Položte si otázku: jak jsem se dneska měl/a? S pomocí kartiček se snažte posbírat všechny pocity, které jste ten daný den zažili. Pak si kartičky uspořádejte, například dle času, a věnujte chvíli klidnému pohledu na svoje emoce.
Co tím trénujete? Kromě slovní zásoby pro své pocity také cvičíte sebeuvědomování a citlivost k sobě. Cvičení může pomoci získat odstup od svých emocí a uvědomit si, že jsou důsledkem minulé situace, a nemusí být užitečné si je dál nést.

Cvičení lze i ztížit provedením ve dvojici. Je důležité věnovat druhému plnou pozornost. Během vyprávění druhého o svých zážitcích a s nimi spojených pocitech pozorně naslouchejte a nepřerušujte.

Kontrolky

Jaké svoje touhy a potřeby mám v poslední době naplněné a jaké mi chybí? S touto otázkou začněte procházet kartičky potřeb a třiďte svoje pocity na hromádky podle toho, zda potřeby prožíváte jako naplněné, nenaplněné, smíšeně a na ty potřeby, ke kterým momentálně nemáte zvláštní vztah.
Kartičky vyskládejte před sebe a užijte si pohled na ty, které „svítí zeleně“ a přinášejí vám radost. U těch, které „svítí červeně“ (tedy ty, které máte nenaplněné) si řekněte, jestli to tak chcete. Někdy třeba víte, proč odkládáte odpočinek a setkání s přáteli. Někdy zásadně nevadí, že některé potřeby prožíváte jako nenaplněné. Objevíte-li, že nějaké potřeby máte nenaplněné a chcete to změnit, můžete začít přemýšlet nad strategiemi.
Co tím trénujete? Především uvědomování si svých potřeb, tedy toho, po čem v životě toužíte. Nebuďte překvapení, když ve vás tohle cvičení bude vyvolávat emoce, třeba i nepříjemné. Neuvědomovat si, co člověk chce, je způsob jak sám sebe otupit a znecitlivět. Necitlivost, ať už k sobě či druhým, je pravým opakem živosti.

Reflexe situace

Pracujte s konkrétní situací, která se stala. Někdo něco řekl nebo udělal a ve vás se objevily emoce (ať už příjemné, nebo nepříjemné). Pro cvičení je důležité zaměřit se na jeden konkrétní moment, nikoliv přehrávat si situaci jako příběh a sekvenci mnoha (ne)uspokojivých zážitků. Zpracováváme jeden moment po druhém.

V prvním kroku pozorujte: Co kdo řekl, či udělal? Přemýšlejte nad vašimi pocity. Jak jste se v té chvíli cítili? K tomu můžete využít kartičky pocitů.
V druhém kroku interpretujte. Vaše pocity souvisí s tím, jak chování toho člověka interpretujete, jaké si myslíte, že jsou jeho motivy atd. To jsou všechno vaše myšlenky, které mohou být správné, mylné, mohou popisovat jen část toho, co se skutečně děje, ale hlavně, druhý člověk nad nimi nemá moc. Vy ano. Pojďte si tedy uvědomit, jak situaci interpretujete a jakou roli vaše interpretace hraje v tom, jak se cítíte. Můžete si dokonce svoje interpretace ověřit tak, že se druhého zeptáte. Následuje zjištění vašich potřeb. Pojďte si uvědomit a pojmenovat, jaké jsou vaše potřeby (použijte kartičky potřeb). Jaké potřeby stojí za vašimi vzorci chování.
S uvědoměním si vlastních potřeb můžete uvažovat o jiných vzorcích chování, které by vám posloužily lépe, nebo které by byly snadněji přijatelné pro ostatní, kterých se tato situace týká.
Co trénujete? Především přijímání zodpovědnosti za svoje prožívání situace, svoje pocity a potřeby. Učíte se vidět jasně příčiny a následky, tedy to, že váš pocit není důsledkem toho, že druhý je pokažený, ale pramení z několika zdrojů: z chování druhého (pozorování), z vaší interpretace tohoto chování a z vašich potřeb v dané situaci.