autor: Tomáš Heger – Vrabčák
Slunce zapadalo za velkou horu. Za tu jedinou, která stála ve výhledu a tyčila se jako vyzyvatelka roverů, kteří právě dorazili na její úpatí. Ti si ale její zlověstné vyzývavosti nevšímali. Vždyť byli tři, zkušení horští poutníci a na tento okamžik se těšili celý tábor. Měla to být zasloužená odměna po mnoha strastiplných dnech v roli vedoucích.
První náznak překážky přišel po pár kilometrech. Soumrak byl rychlejší, než očekávali, a tak brzy museli vytáhnout své čelovky. Stoupali dál, a svah byl stále strmější. Jednoho z nich to začalo zmáhat, opožďoval se a stále zpomaloval. Dostat ho na Výrovku byl skoro nadlidský úkol. Navíc se ukázalo, že si do hor vybral naprosto nevhodné boty – lakýrky. Dodnes nikdo neví proč. Dál naštěstí cesta vedla vcelku po rovině, ale objevil se jiný nepřítel. Počasí.
Zlořečený Krakonoš se rozhodl vyhnat nezvané hosty pomocí větru a deště. Spustil se silný liják. Památník obětem hor, který míjeli, jim byl varováním. A tak došli pouze k Luční boudě, kde si roztáhli spacáky vedle stěny a snažili se urvat aspoň pár hodin spánku. Dva z nich se rozhodli přeci jen spatřit východ Slunce, přes všechna zlá znamení. Svého unaveného druha nechali odpočívat v teplém a bezpečném předsálí chaty a sami se vydali na poslední štaci.
Průchod přes mlhavá rašeliniště a následné závěrečné stoupání bylo nejvyšší zkouškou jejich těla i ducha. Déšť se změnil v souvislou oponu vody a vítr mířil přímo na ně. Nepromokavé oblečení dávno promoklo. Jedině naděje je ještě držela na nohou a umožnila jim vystoupat na samotný vrchol.
Bylo pár minut před údajným východem. Obloha byla šedá a přes déšť nebylo vidět dál než na pár metrů. Ze svítání nebylo nic. Dva druhové stáli na střeše Česka, vyčerpaní, hladoví a mokří až na kost. No řekněte, není to štěstí?
