autor: Jonatan Šercl – Špion
Divoká honička
Byl krásný letní den. Slunce pálilo a Karel seděl na statném hnědém oři. Za ním jelo blikající policejní auto. Už to vypadalo, že ho musí dohnat, ale vzdálenost mezi hnědákem a policií se ani o píď nezmenšila. Karel se otočil, zazubil a poté ještě víc přitiskl k šíji svého koně. Z policejního vozu se ozývalo hlasité výskání a ke Karlovým uším doléhala hlučná hudba. Zleva se ke Karlovi blížil hasičský vůz, pronásledovaný kachnou, avšak ani ti ho ne a ne dostat. Najednou se ozvalo zahoukání a Karel zastavil. Seskočil ihned z koně, avšak nebyl zatčen. Co se stalo?
Odpověď:
Karel byl se svým synem na dětském kolotoči. Syn jel v policejním voze za ním.
Místo činu
Kornelius Polobotka se po dlouhém těžkém dni vracel domů. Už od oběda se těšil, až konečně vypadne z práce a stráví večer odpočinkem. Možná by si mohl nalít i sklenku dobré whisky. „Zaseknutý výtah, to jsem si mohl myslet!“ procedil mezi zuby a začal stoupat tři patra po omšelém schodišti. Když otevřel dveře svého malého bytu, vydral se mu z úst výkřik: „Eduarde, Krasoni, co se vám stalo?“ Zůstal zděšeně stát. Takovou spoušť nečekal. Všude na zemi byla rozlitá voda, vzácný perský koberec celý promočený. U zdobené dřevěné komody na zemi se válela spousta střepů. Eduard s Krasoněm leželi nehybně uprostřed této hromady skla bez známek života. Kornelius klesl na kolena. Kolem bylo absolutní ticho, pouze z dálky Kornelius pootevřeným oknem zaslechl mňoukání kocoura. Co se stalo s Eduardem a Krasoněm?
Odpověď:
Eduard a Krasoň byly akvarijní rybičky. Kocour, který do bytu vnikl otevřeným oknem, shodil akvárium z komody. Po pádu se vylekal a opět utekl.
Snědené bonbóny
„Dneska bude hezky!“ pomyslela si Velrybka a ještě jednou se zadívala na modrou oblohu bez mráčku. Ležela na táborovém náměstíčku a čekala na znamení, že bude snídaně. „Kde jsou moje bonbóny?!“ prořízlo vzduch zavýsknutí ze stanu, ve kterém byly uskladněné sladkosti. Zvuk pocházel od Otesánka, který se chtěl ještě před jídlem trochu posilnit. Celý tábor se na chvíli zastavil. Nastalý klid přerušilo až troubení na snídani. To přinutilo i Otesánka přestat hledat bonbóny a vydat se vstříc rannímu pohoštění.
Snídaně už téměř končila, když v tu se zvedl hlavní vedoucí Ořech se slovy: „Stala se nám tu nemilá událost! Někdo si vzal něco, co nebylo jeho!“ Vzhledem k tomu, že se ke zmizení pochutin nikdo dobrovolně nepřiznal, bylo zahájeno vyšetřování. „Kdy jsi svoje bonbóny viděl naposledy?“ ptal se Ořech. „No, asi včera po večeři!“ odvětil Otesánek. Vyšetřování na chvíli přerušil Jelen, který měl v noci hlídku a až teď se vzbudil. Ořech ho poslal, ať si rychle dojde pro snídani. „To si určitě zase snědl sám!“ vypískla Veverka. „Nene!“ bránil se Otesánek. „Klid, to se vyřeší!“ přerušil je Ořech.
„Po večeři šly vlčata a světlušky hned spát, ty by to určitě nestihly. Zbytek tábora měl program v týpí a ke stanu se sladkostmi se nikdo ani nepřiblížil, toho bych si všiml. Sám jsem seděl ve svém stanu hned vedle a psal dnešní jídelníček!“ uvažoval nahlas Ořech. „No a ráno tam první zamířil Otesánek, hned po rozcvičce. To je záhada!“ Pomůžete Ořechovi vyřešit zločin? Byla to Veverka, Otesánek, nebo snad někdo úplně jiný?
Odpověď:
Bonbóny snědl Jelen. Na hlídce dostal chuť na něco sladkého a měl nerušeně spoustu času, aby si ze stanu něco vybral.
Krvavá stěna
Bylo parné srpnové ráno. Letní sídlo lorda Pendrigtona bylo obklopené krásnou přírodou. Přímo pod okny ležel rozsáhlý rybník, opodál byl mokřad, zářící všemi odstíny duhy díky vzácným rostlinám, vytvářejícím různobarevnou mozaiku. Ptáci zpívali, v nedalekém výběhu se pásli daňci, rákosí šumělo. Dokonalou idylku dokreslovalo občasné zaržání koně z nedalekých stájí.
V okázalém stavení v jižním Buckinghamshiru voněla míchaná vajíčka se slaninou. Byl čas na snídani. „Dobré ráno, Isabelo!“ pozdravila šarmantní asi šedesátiletá dáma, přicházející po širokém mramorovém schodišti. I přes to, že bylo teprve ráno, měla na sobě dokonale padnoucí karmínově rudé šaty a okázalý náhrdelník s broušenými diamanty. „Dobré ráno, madam,“ opáčila služebná a mírně se uklonila, „snídaně je již připravena!“ Hraběnka elegantně došla až k dlouhému, bohatě vyřezávanému ebenovému stolu a posadila se. Na stole již byla připravena hotová hostina. Káva voněla ze zlatem zdobeného hrníčku, pod poklicí se ukrývala míchaná vajíčka a kovovou mísu zdobil pravý domácí puding.
„Můj muž zde ještě není?“ otázala se příchozí. „Nikoliv, madam, když jsem mu ráno nesla denní tisk, byl jeho pokoj ještě zamčený!“ odpověděla Isabela. „Zřejmě ještě spí. Včera s lordem Hethingborowem a doktorem Streetem hráli bridž dlouho do noci. Běžte ho Isabelo, prosím, vzbudit!“ „Jistě, Madam!“ odvětila mladá dívka a svižným krokem se vzdálila ke komnatám lorda Pendrigtona.
„Madam, madam, hrozná věc, vražda!“ přiběhla Isabela celá uřícená. „Uklidni se a pověz, co se stalo, je snad něco v nepořádku?“ upokojovala služebnou hraběnka. „Přišla jsem k pokoji pana hraběte a ten měl stále zamčeno. Šla jsem tedy za panem Gartnerem, který je jediný, kdo má náhradní klíč, aby mi odemkl. A pak, když otevřel dveře, tak…“ zajíkala se dívka, „pak jsem ho viděla!“ „Co jsi viděla?“ snažila se zjistit paní Pendrigtonová. „On, tedy pan hrabě, tam ležel a vůbec se nehýbal a ta spoušť kolem! Promiňte, madam!“ polykala slzy služebná a celá se u toho třásla.
Nyní už to hraběnka nevydržela a v doprovodu Isabely a komorného Gartnera vyrazila k manželově ložnici. Ve dveřích se všem naskytl hrozný obraz. Lord Pendrigton ležel klidně na zádech na posteli, oči měl zavřené. Vypadal mírumilovně. Na stěnách všude kolem něj byly krvavé skvrny. Stolička, která běžně stála u postele, byla převrácená a sklenice z nočního stolku ležela na zemi.
Co se hraběti stalo? Proč je všude kolem tolik krve? Co převrácená stolička a sklenice? Byl lord Pendrigton zavražděn? Jak se mohl vrah dostat dovnitř zavřenými dveřmi? Dokážete záhadu vyřešit?
Odpověď:
Lord Pendrigton dorazil pozdě v noci do svého pokoje a jako vždy se zamkl. Protože se však sídlo nachází poblíž rybníka a mokřadu a zůstalo rozsvícené světlo, pokoj tou dobou již okupoval roj komárů. Hrabě byl komáry pobodán. Velké množství z nich rozplácl novinami o stěnu, protože mu bránili ve spánku. Když komáry naháněl, převrhl stoličku i sklenici z nočního stolku. Jakmile všechny pozabíjel, okamžitě usnul hlubokým spánkem a nevzbudilo ho klepání služebné ani ruch kolem.
